Předtím, než definitivně vkročíme do klubu, dáme si ještě několik menších zastávek. Představíme si pana kameramana, pronikneme do tajů speciálních efektů a zjistíme, že i dobře míněná reklama může přinést více škody než užitku.

Oko v temnotě

Ještě než se vydáme na plac, představíme si blíže muže za kamerou, jelikož oko objektivu patří mezi výrazné prvky filmového Klubu rváčů. Fincher při hledání vhodného kameramana podrobil své předchozí snímky důkladné analýze a došel k závěru, že ideální volbou bude angažování Jeffa Cronenwetha. Ten asistoval jako pomocný kameraman při natáčení třetího Vetřelce a Fincher s ním spolupracoval již při výrobě hudebního videoklipu k písni „Freedom“ od George Michaela.

Cronenweth je nesmírně tichý, soustředěný profesionál se sklony k suchému humoru, což se při natáčení Klubu rváčů více než hodilo. Pozoruhodné jsou ale především jeho schopnosti. Cronenweth umí mistrovsky pracovat s minimálním osvětlením. Pokud si okolnosti vyžadují více světla, aby dejme tomu vynikla tvář herce, nesahá automaticky po dalším zdroji osvětlení. Důkladně zkoumá danou scénu a nepatrně třeba posune do popředí vhodný předmět, který odrazí světlo a znásobí jeho účinek. Saténový polštář, malé zrcátko, lesklý talíř. Ti, kdo měli možnost s tímto kameramanem pracovat, se shodují, že způsob, jakým vymýšlí způsoby nasvícení různých scén, patří mezi magické okamžiky celého natáčení. Pro dosažení kýženého efektu Cronenweth často využívá strop, ale i lesklou podlahu nebo záři z monitoru, jehož správným náklonem dosáhne svého.

I proto filmy, pod kterými je tento mistr temnoty podepsán, vyniknou hlavně na velkém plátně. V případě malých úhlopříček se naopak pozorovatelům může zdát, že se obraz příliš topí do tmavých stínů. Cronenweth temnotu přijímá jako nástroj. Soupeře, z něhož se při správném zacházení stane přínosný spojenec. Klub rváčů je prvním studiovým filmem Cronenwetha a zároveň startem mnohaleté spolupráce s režisérem Davidem Fincherem. Doposud byl dvakrát nominován na Oscara a je pouhou otázkou času, kdy zlatou sošku ukořistí. Alespoň já jsem o tom pevně přesvědčen.

Práce v terénu

Fincher dostal při realizaci filmu volnou ruku a mohl dané scény natáčet svým vlastním vizionářským pohledem. Přesto si ho producenti pojistili jistou podmínkou, jejíž podstatu můžeme převést do jednoduché gastronomické hantýrky: „Můžeš si vařit, co chceš, ale čas od času nás do své kuchyně necháš nahlédnout.“ Režisér na tento přístup kývl, přičemž vedení studia mohlo mít k jakékoliv scéně dostupné jednorázové právo veta. Po takovém zaříznutí musel Fincher problematickou sekvenci přetočit, ale nikdo už nemohl vznést žádnou námitku. Díky této úmluvě připomínalo natáčení filmu nesmělé našlapování po minovém poli. Po každé výbuchu byl však režisér tím posledním, kdo se smál. Producent Art Linson třeba dostal sestřih milostné scény mezi Marlou a Tylerem, po které vyčerpaná Marla pronese: „Doufám, že od tebe dostanu potrat.“ Znechucený producent dialog okamžitě smetl ze stolu, načež se Fincher vrátil s novou verzí, v níž Marla odpovídá: „Takhle jsem si nezašukala od základky.“ Art Linson začal s povzdechem obracet oči v sloup, ale Fincher si s pobaveným úsměvem mnul ruce. Jen jednorázové právo veta.

Samotné natáčení zabralo necelých pět měsíců a s přestávkami trvalo od července do prosince roku 1998. Téměř sedmdesát procent veškerých scén pokryly ulice, budovy a přilehlé okolí v Los Angeles, avšak došlo i na studiové stavby. Jednou z nejnákladnějších kulis se stal dům Tylera Durdena, jehož exteriér vyrostl na předměstí v Kalifornii. Naproti tomu interiér zajistila filmová studia v Century City, jedné z městských částí Los Angeles. Veškeré dekorace dostal na starost designér Alex McDowell, který při práci důsledně pracoval s povahou scénáře. Proto mají vnitřní prostory Tylerova domu tak zchátralý vzhled, což cíleně koresponduje s vnitřním chaosem hlavních postav. Hračička Fincher při natáčení občas improvizoval a vkládal do jednotlivých obrazů rafinovaně skrytá vodítka, aby všímavý divák mohl zásadní dějový zvrat prokouknout s předstihem. Spousta scén se natáčela i několikrát po sobě, dokud nebyl s výsledkem pedantský režisér plně spokojen. 

Celková produkce atakovala hranici tří set scén a štáb navštívil přes dvě stě různých lokací. Filmový pás, který Fincher spotřeboval, by s klidem pokryl výrobu tří standardních celovečerních filmů. Rozpočet tím pádem nezadržitelně bobtnal. Produkční společnosti Regency Enterprises a Linson Films odmítly přispět dalšími financemi, dokud neuvidí nějaké výsledky. Manažer Kevin McCormick musel nastalou situaci urgentně vyřešit, a tak vrcholným představitelům společností posílal ještě horké denní práce. Na základě zhlédnutých scén nasypala produkce do projektu dalších pět milionů, které pokryly především postprodukční úpravy a tvorbu speciálních efektů. A právě na efekty se podíváme v následující kapitole.

Míchání třaskavé směsi

Fincher si od počátku přál, aby veškeré praktické a digitální efekty vyčnívaly nikoliv okázalostí, ale stoprocentní funkčností. Troufnu si tvrdit, že přesně to je jeden z důvodu, proč vypadá Klub rváčů velmi dobře i dnes. Kromě vizážistů a uměleckých maskérů, kteří velkou měrou přispěli k celkovému „špinavému“ vzhledu celého filmu, byl důležitým člověkem Tod Haug. Tento nápaditý tvůrce speciálních efektů řídil několik skupin výtvarníků a expertů na počítačovou animaci. Každá skupina měla přidělený konkrétní druh práce. Masky, CGI modelace, skenování, pokročilé animace. Některé praktické vychytávky štáb používal už během natáčení. Různé protetické odlitky simulující tržná poranění, speciálně upravenou minerální vodu vyvolávající dojem studeného potu nebo čtyřicetikilogramový kostým pro hrajícího zpěváka vystupujícího pod zavedeným uměleckým jménem Meat Loaf. Kostým už tak mohutnému zpěvákovi ještě přidal na velikosti a především mu enormně zvětšil prsa.

Do ranku ikonických scén jistě můžeme zařadit průlet kamerou ulicemi města až do podzemního parkoviště, kde objektiv následně prozkoumá ničivou bombu připravenou k odpálení. Zde byl použit podobný princip, jaký prezentoval sci-fi snímek Matrix (1999). Celou trasu zmapovaly stovky pořízených a následně digitalizovaných fotografií. Pomocí počítače byla spojená kompozice převedena do trojrozměrného obrazu, který se v poslední fázi rozpohyboval.

Na hlavu Nortona zase maskéři nanesli vrstvu silikonu, aby mohli vytvořit imitaci hercova obličeje. V ústech vzniklé silikonové hlavy se nacházelo malé, vysokotlaké zařízení, jehož účel spočíval v uvolnění stlačeného vzduchu. Tato vychytávka ve správný okamžik groteskně přifoukla silikonové tváře. Rekvizita posloužila k simulovanému průstřelu hlavy nebo přesněji řečeno průstřelu levé tváře. Do úst se vložila hlaveň, pracovník stiskl spoušť a doprovodná kombinace stlačeného vzduchu, malé dýmovnice a žlutého světla vytvořila iluzi skutečného výstřelu. Proces zaznamenala kamera a pořízený materiál byl převeden do počítače, kde experti přes animaci dokončili zbytek.

Fincher během natáčení používal širokoúhlý filmový formát Super 35 (dříve známý pod názvem cinemascope), který mu umožňoval patřičnou hloubku a flexibilitu při komponování komplikovaných záběrů. Jednu vrstvu barevného filmového pásu tvoří na světlo citlivá emulzní vrstva, v níž se nacházejí krystalky haloidů stříbra. Fincher a Cronenweth nechali film záměrně podexponovaný a některé konkrétní záběry společnost Technicolor upravila tak, aby se zvýšil podíl stříbra, čímž došlo k zahuštění tmy. Film tímto způsobem dostal vysoce kontrastní vzhled umocněný špinavou patinou. O hrátkách s filmovým pásem a filmem samotným by se dalo psát ještě dlouho. Záměrné poškrábání filmu, implementace podprahových záběrů, prolomení pomyslné čtvrté zdi atd. Na nudu si Fincher opravdu stěžovat nemohl.

Mimochodem, úvodní digitální průlet mozkovou neuronovou sítí si Fincher musel zacvakat ze své kapsy, neboť studio už do filmu nechtělo vložit ani cent. Fincher s pomocí neurologů využil Lindenmayerův systém původně vyvinutý pro modelování růstu rostlin. Výsledný počítačový 3D model nejhlubších zákoutí mozku tudíž odpovídá realitě.

Souběžně s postprodukcí vznikal i soundtrack a doprovodné plakáty. Kromě vybraných písní tvoří hudební složku především původní hudba od elektronického dua The Dust Brothers. Z počátku zvažovány Tom Yorke z Radiohead byl tou dobou časově zaneprázdněn. Ústředním motivem plakátů se stalo růžové mýdlo s vyraženým nápisem „Fight Club“. Symbol vzdoru proti konzumu. Však to znáte. Bohaté dámy si své přebytečné tukové zásoby nechávají odsát v liposukčních klinikách. Ten samý tuk ale členům Klubu rváčů slouží k výrobě luxusních mýdel, které si bohaté dámy zase kupují. Krásné, zvrhlé, pamětihodné. 

Nešťastně zvolená propagace

Finální verze střihu zasela do srdcí vrcholných představitelů studia 20th Century Fox spíše obavy než nadšení. Přesněji řečeno šlo o zklamání. Kromě štábu a herců nebyl na straně Finchera prakticky nikdo, což ho u technicky nejnáročnějšího filmu, na jakém se do té doby podílel, nesmírně mrzelo. Marketingové oddělení navíc vůbec netušilo, jak film propagovat. Je to thriller, akční film nebo černá, opravdu velmi černá komedie? Na koho Klub rváčů vlastně cílí? Jistě, primární využití najde asi u mužského publika, ale o jaké muže vlastně má jít? Plakáty se začaly objevovat na fotbalových stadiónech a ukázky z filmu rotovaly na obrazovkách krychlových panelů umístěných nad boxerskými ringy. Klub rváčů se na sebe snažil upoutat pozornost snad ve všech státech USA. Přiložme si však ruku na srdce. Pupkatý farmář z Alabamy sotva věděl, co je to IKEA, natož aby se zajímal o nudný život mladého úředníka, který svádí boj se svou individualitou. Pro řadové dělníky z nižších sociálních vrstev představoval boj o přežití každý všední den. Nešťastně volené marketingové kroky však v tuto chvíli ponechme stranou. Pojďme raději samotnému filmu nahlédnout pod pokličku.

Před vstupem do klubu

Jelikož Klub rváčů díky svému eklektismu přetéká nejrůznějšími tématy, motivy a myšlenkovými přesahy, dovolím si rozbor rozdělit do tří kapitol, které mi usnadní práci s jeho přehlednou interpretací. V úvodu se zaměřím na základní synopsi příběhu a poté přejdu k různým významovým tématům, jež systematicky obepínají hlavní dějovou kostru. V závěru se budu věnovat otázkám násilí. Na film, jakým je Klub rváčů, by se dala zpracovat obsáhlá disertační práce, což rozhodně není můj záměr. Následný text proto citelně stlačím do únosné délky a při psaní budu počítat s tím, že laskavý čtenář už snímek minimálně jednou viděl.

Otrok systému

Film začíná tím, že nám představí  bezejmenného vypravěče (Edward Norton), který v průběhu děje získá několik fiktivních jmen. Jde o trochu cynického, zhruba třicetiletého muže zaměstnaného u významného výrobce automobilů, což je práce, která ho vůbec nenaplňuje. Protože jeho život sužují záchvaty chronické nespavosti, vyhledá odbornou pomoc u svého lékaře. Ten však našeho hrdinu odbude s tím, aby přestal fňukat a vyhledal terapeutickou skupinu pro pacienty s rakovinou varlat, pokud se chce setkat s lidmi, kteří mají opravdové problémy. Přesně to také udělá a záhy zjistí, že přímá interakce s nemocnými pacienty mu dodává emocionální uvolnění, což vede k jedinému výsledku, a sice, že může konečně spát. Netrvá dlouho, a vypravěč se stane na těchto sezeních doslova závislý. Během jedné návštěvy pozná ženu jménem Marla Singer (Helena Bonham Carter). Další podvodnice parazitující na utrpení druhých. Avšak Marlu, na rozdíl od vypravěče, problémy s nespavostí netrápí. Na sezení dochází, protože pozorovat smrtelně nemocné lidi bere jako zdroj vlastní zábavy a hledání pravého smyslu života. Něco, co jí přináší jistý druh uspokojení.

Pak jednoho dne přijde zásadní zlom. Letecká společnost ztratí vypravěči zavazadla a navíc mu exploduje byt. Taková událost na dobré náladě rozhodně nepřidá. Bezejmenný hrdina potká ještě ten samý den na letišti svérázného a nesmírně charismatického prodavače mýdel Tylera Durdena (Brad Pitt). Následkem předchozích událostí je nyní z vypravěče de facto bezdomovec, a tak velmi ochotně přijme Tylerovo pozvání do jeho zchátralého domu nacházejícího se na pomezí průmyslové zóny. Tylerova osobnost je zvláštní a zároveň přitažlivá. Obviňuje vypravěče, že se stal obětí konzumu a neustále mu do hlavy sype svá moudra o svobodě a posílení ducha. Na parkovišti před barem mezi sebou oba muži pořádají drsné pěstní souboje, jakožto nástroj pro osvobození a následné znovuzrození osobnosti. Jde o velice svérázný druh terapie, která k sobě láká další a další zvědavce. Brzy tak vzniká Klub rváčů. Podzemní organizace s několika pravidly, přičemž první dvě znějí úplně stejně: „Nesmíš mluvit o Klubu rváčů.“ Tento prostor, v němž spolu muži svádí nelítostné souboje, je však pouze prvním krokem v Tylerově ďábelském plánu.

Pekelně ostrá jízda

Celé vyprávění odstartuje skvostně pojatá titulková sekvence podtržená dunivým rytmem skupiny The Dust Brothers. Endoskopický průlet mozkem mapující centra strachu, má dvojí význam. Zaprvé zjistíme, že se nacházíme v hlavě hlavního hrdiny, a za druhé, Fincher tímto způsobem předznamená důležitost formální stránky filmu. Díky úvodu se divák stává pevnou součástí vypravěče a sdílí s ním subjektivní pohled na veškeré následující události. Dominance jeho cynických vnitřních monologů udržuje souvislost vyprávění a oživuje iluzi moderně pojaté verze Dr. Jekylla a pana Hydea. Je to neotřelé, hravé a maximálně efektní.

Mluvené slovo v rychlém sledu odkrývá zmrzačenou duši vypravěče, na které se vyřádila všední rutina stereotypních dnů, měsíců a roků. Nudné zaměstnání a s ním spojené otravné úředně zaměřené cestování si vypravěč zpříjemňuje přemýšlením o koupi vhodného vybavení do bytu, jež by definovalo jeho osobnost. Byt samotný vypadá jako otevřený reklamní katalog firmy IKEA. Invenční přístup Finchera dovádí tuto skutečnost do absurdna, neboť jednotlivým kusům sériově vyráběného nábytku nechybí vizualizované detaily včetně cenovek. Edward Norton je ve své roli přirozený a uvěřitelný. Hraje oběť konzumu, otroka moderní doby sužovaného chronickou nespavostí. Obsedantní pozorování  lidí s různými druhy smrtelných chorob sice vypravěči přináší alespoň částečnou úlevu v podobě spánku, ale jakmile do zorného pole vstoupí Tyler Durden, začne jeho fádní život nabírat nebezpečnou rychlost.

Durden ztělesňuje naprosto vše, co vypravěč nemá, ale úzkostlivě po tom touží. Je mimořádně inteligentní, stylově oblečený, pohledný, sebevědomý a samozřejmě sexuálně výkonný. Svým pojetím postava Durdena evokuje karikaturu mužského alfa samce s naznačeným přesahem do fikčního světa filmů. Durden třeba v jednu chvíli použije ikonickou hlášku z Forresta Gumpa (1994), případně pronese, že se necítí být žádnou hvězdou, čímž scénárista Jim Uhls ironicky naráží na hereckou kariéru Brada Pitta. Tedy skutečnost, že Pitt je v reálu naprostým prototypem hollywoodské ikony. Durden je takový tajemný všeuměl. Leonardo Da Vinci říznutý manipulativními schopnostmi Jima Jonese. Bez přestání z úst vypouští chytrá moudra a fráze, jež vypravěče obviňují z toho, že je vězněm konzumního způsobu života. Umí vyrábět improvizované výbušniny i mýdlo z tělesného tuku. Při tom všem ale Durden neztrácí auru přitažlivého sexy borce. I přes diametrální povahovou odlišnost oba muži sdílejí několik vzájemných podobností. Stejný věk, absenci otcovských autorit, zvláštní oboustrannou přitažlivost a lásku k Marle. Jistě, uchopení lásky je v případě každého protagonisty jiná. Durden s pomocí své sexuální animálnosti tělo ženy téměř demoluje, kdežto vypravěč spíše touží po romantickém vztahu.

Založením prvního Klubu rváčů pomalu končí první akt filmu plný kousavého humoru, ironických poznámek a ideologické kritiky naší zkomercionalizované společnosti. Další minuty začínají brnkat na vážnější strunu, což při prvotním seznámení s filmem vyvolává mírné mrazení v zádech. Atmosféra mění odlehčené klima a sebeironie ustupuje fašistickým tendencím. Terapeutický experiment s Klubem rváčů přechází do rozvětvené sítě tajných organizací, jejíž členové si svou frustraci už nevybíjí pouze mezi sebou, ale potlačovaný vztek cíleně obracejí proti systému. Mění se pravidla hry a ideový leitmotiv „Nesmíš mluvit o Klubu rváčů“ je nahrazen diktátorským heslem „Neklaď žádné otázky!“ Armádu poslušných oveček diriguje vůdce Tyler Durden.

Kdysi jsem od někoho zaslechl, že Chuck Palahniuk se při psaní nechal ovlivnit systémem armádní subordinace, ale také kolektivními sporty. Jakožto sportovnímu analfabetovi mi tato myšlenka zprvu nedávala smysl, ale dnes mi přijde geniálně prostá. Armáda je založená na hodnostech, kde ti dole poslouchají rozkazy shora. Neexistuje zde žádná demokracie, protože voják uprostřed bojiště si přeci nemůže dovolit polemizovat o zadaném rozkazu. Takový lední hokej však funguje na velmi podobném principu. Každý v týmu nosí jednotící stejnokroj podobně jako voják uniformu. Jediným, kdo na první pohled vyčnívá, je vůdce, tedy trenér v černém saku s kravatou, co z tribuny vydává rozkazy. Pokud některý z hráčů odmítá akceptovat domluvenou strategii a neposlouchá povely trenéra, jde automaticky z ledu. Podstatné ovšem je, že úplně stejně funguje i tajná, teroristicky uvažující organizace okolo Tylera Durdena. I zde v pozdější fázi nosí členové něco jako uniformu a oddaně plní rozkazy svého vůdce.

Po prvotních akcích útočících na symboly kapitalistické moci dojde ke dvěma událostem. Oddaný rváč Bob (Meat Loaf) padne během své „služby“ a Durden zmizí. Zmatený vypravěč se usilovně snaží zmařit další sled naplánovaných útoků a při pátrání po Durdenovi dojde k šokujícímu zjištění. A sice, že vypravěč a Tylor Durden je jedna a tatáž osoba. Jde o klíčový příběhový twist a jednu z nejslavnějších filmových point vůbec. Vypravěč nemá čas zaobírat se osobní psychoanalýzou, protože život Marly je v ohrožení, stejně jako osud celého města. „Projekt Chaos“ musí být zastaven. Marla je zachráněna, ale teroristický útok vypravěčova alter-ega už překazit nejde. Chvilku před tím, než nálože zničí budovy se záznamy kreditních karet občanů města, dokáže vypravěč „zabít“ Durdena tím, že si vloží zbraň do úst a střelí se. Pro potlačení zhoubného vlivu alter-ega stačí stisknutá spoušť, přičemž kulka pronikne pouze tváří vypravěče. Milostný pár se drží za ruce a skrze okna sleduje apokalypsu v přímém přenosu.

Zlomový příběhový obrat připomíná strukturální uspořádání filmů režiséra M. Night Shyamalana. Je tu však několik rozdílů. Zvrat se neodehraje těsně před koncem filmu, a pokud jej divák odhalí předčasně, není ochuzen o další vývoj událostí. V případě, že na něco podobného přijdete v Šestém smyslu (1999) nebo u filmu Vyvolený (2000), čeká vás pravděpodobně zklamání a nudné čekání na konec, nehledě na fakt, že opakovaná projekce už nemá takový význam. Tohle pro Klub rváčů neplatí. Zdejší zvrat není nejdůležitějším motivem narativního oblouku a jeho účinek kontinuálně ovlivňuje zbytek stopáže. Klub rváčů má takovou hloubku a osobitou přitažlivost, že si diváckou pozornost udrží i v případě předčasného odhalení pointy. Tím se může pochlubit jen málokteré dílo moderní kinematografie.

Násilí za hranou?

Tento rozbor by nemohl být pokládán za úplný, kdybych se podrobněji nezmínil o nejkontroverznějším prvku Klubu rváčů, což je bezpochyby explicitně zobrazované násilí a způsob, jak s ním režisér nakládá. Už na prvních novinářských projekcích zaznívaly znepokojené hlasy, které tvrdily, že film nepokrytě oslavuje násilí a dokonce jej svým uchopením ukazuje v rovině pozitivní věci. To, že je Klub rváčů brutálním a mimořádně surovým filmem, samozřejmě nemůže nikdo soudný popřít. Ovšem přítomnost násilí v tomto filmu není samoúčelná, což je důležité zdůraznit. Žijeme v civilizované době. Ve vyspělé společnosti, kde platí zákony a strukturované uspořádání mocenských institucí. Nakolik jsou však tyto základy, na nichž naše společnost stojí, stabilní? Rozhlédněme se okolo sebe, případně otočme pár stránek zpět, a prozkoumejme naši minulost. Stačí totiž málo a všechny ty sociální jistoty, pravidla a ustanovení se mohou sesypat jako domeček z karet. Stačí nepatrné popostrčení a z lidí se stane divá zvěř. V tomto případě nejde o polemiku rozverného filmového pisálka, tohle je nezpochybnitelný axiom.

Smyslem všech těch krvavých cákanců, vyražených zubů a přelámaných kostí, které Klub rváčů tak sebevědomě prezentuje, je poukázat na bestiální povahu člověka. Na to, co se může stát, když každodenní rutina, dřina a otupující účinky moderní doby způsobí, že lidé začnou tak trochu cvokatět. Frustrovaní muži, kteří zcela dobrovolně vstoupí do Klubu rváčů, tak činí ze svého přesvědčení. Jsou oběťmi dehumanizačních a znecitlivujících sil moderní společnosti. Ozubená kola, která vzdorovitě vyskočila z hodinového strojku zdánlivě dokonalého systému. Pokud chtějí získat zpátky svou individualitu, pak neexistuje jiné cesty, než návrat k prvotním animálním instinktům. Ke kontaktu s barbarskými tradicemi plnými násilí a bolesti.

S tím, jak film nezadržitelně klesá po prohlubující se spirále, odkrývá stále nové dějové obraty a černohumorné vsuvky. Krutá satira se otírá o horor. Od vtipných, palčivě trefných dialogů mezi vypravěčem a Tylerem až po způsob, jakým vypravěč komunikuje se svým zaměstnavatelem. Monstrózní symbióza strachu, násilí a satiry tvoří drásavou výpověď o naší současné společnosti. Jde o stále aktuální zprávu, která naznačuje, proč děti na školách zabíjejí své kantory nebo proč někdo popadne zbraň a zastřelí s ní své kolegy v kanceláři. Cenzoři, mravokárci a politici, kteří film v době uvedení tak vehementně obviňovali z propagace násilí, vlastně chtěli, aby lidé na svět poslušně nahlíželi skrze růžová skla brýlí. To je ovšem špatný postoj. Fincher nám prostřednictvím filmového díla předkládá čirý, lehce satirický portrét naší doby. Portrét, který je znepokojivý, neboť je vnímavý, inteligentní a urputně vzdoruje snadným odpovědím. Filmy přeci za násilí nemohou. Ani zbraně a videohry nejsou těmi viníky. Jsou to lidé a společnost, která nás tvaruje a zároveň dusí.

Rozporuplné přijetí

Klub rváčů se sice nestal komerčním propadákem, ale při svých nákladech vydělal jen sto milionů. Tato uspokojivá cifra dokázala pokrýt nemalé výdaje, ale o trháku se rozhodně hovořit nedalo. Už krátce po premiéře ve Spojených státech datované na 15. října 1999 začaly vycházet ostře protichůdné recenze. Padaly soudy popisující film jako technologické porno, virtuózně natočenou zvrácenost nebo nebezpečné dílo plné podvratných myšlenek. Ovšem stejnou, ne-li hlasitější skupinou byli i příznivci filmu, pro které šlo o dosavadní vrchol Davida Finchera. Oba tábory našly shodu pouze v technických kvalitách filmu. Za vlažný zájem v kinech mohla jednak nezvládnutá reklamní kampaň a také nepochopení díla spojené s přehnaným očekáváním fanoušků. V tomto ohledu zažívaly těžký šok především mladé dívky. Představa krásného Brada Pitta, který se v novém filmu bude trochu prát, byla nemilosrdně roznesena na kopytech. Psychopat Tylor Durden opravdu nesplňoval toužebná očekávání.

Jakmile po Americe začaly vznikat skutečné Kluby rváčů, dostal se na pranýř kritiků i spisovatel Chuck Palahniuk. Ten měl ale popravdě celý ten humbuk u zadku. Prodeje knih rostly, myšlenky se šířily prostorem a před sebou měl i úžasný film založený na svém literárním díle. Co více si přát? Stejný klid zachoval i Fincher. Jeho následující, komorněji pojatý thriller Úkryt (2002) se stal kinohitem a Klubu rváčů rok od roku rostla kultovní reputace. Ve videopůjčovnách brali film fanoušci útokem a každý, kdo byl do vývoje Klubu rváčů přímo zainteresován, cítil upřímnou hrdost. Sám Pitt řadí Tylora Durdena mezi nejlepší postavy, jaké kdy ztvárnil.

Já osobně se k filmu poprvé dostal někdy v roce 2000. Bylo mi třináct a toužil jsem po nějakém tom drsném akčňáku. Kazeta ve videopůjčovně doslova hypnotizovala můj pohled. Už ten název a vysekaný Pitt s cigárem v hubě! Dokonalost sama. S příslibem svižné arénovky po vzoru Krvavého sportu (1988) jsem kazetu vložil do přehrávače a oddal se projekci. Překvapivé prozření se dostavilo po pár minutách. Z celkem pochopitelných důvodů mi tajemství Klubu rváčů zůstalo zapovězeno, ale zároveň od něj nešlo odtrhnout zrak. Ta fascinace ve mně zůstala dodnes. Rád se k tomuto inovativně pojatému filmu jednou za čas vracím. 

Jednou členem, navždy členem

Oddaní příznivci řadí Klub rváčů na špici tvorby Davida Finchera. Není se čemu divit. Ačkoliv některé myšlenky prezentované filmem trochu zestárly a ztratily na intenzitě, jiné naopak překvapily svou nadčasovostí. Třeba rostoucí vliv médií a reklam, které dnes hladově sledují naše virtuální cestování internetem. Klub rváčů si i přes hypermoderní estetiku, odkazy na popkulturu, umění a literaturu zachovává svou tajemnou přitažlivost. Jde o film, který vyloženě vyzývá k opakovaným projekcím, aby pozorný divák mohl zas a znovu odkrývat různé motivy a stal se součástí rafinované hry s náznaky. Klub rváčů lze vnímat jako sondu do duší lidí z Generace X. Můžeme na něj také nahlížet v rovině intelektuální psychoanalýzy kapitalistického systému, ale hlavně bychom neměli zapomínat na fakt, že jde o prvotřídní thriller s precizně vybroušenou technickou stránkou.